Německé samohybné dělo Panzerhaubitze Hummel COBI 2663 - World War II 1:28

Víte, že:

• V roce 1942 vydal německý zbrojní úřad výzvu na dodávky vozidel schopných nést 150mm houfnici. Důvodem byla změna dynamiky bojů a zpomalení postupu na východní frontě a potřeba napadat čím dál více odolná obranná postavení protivníka.
• Společnost Alkett tedy zkonstuovala staronový podvozek kombinací prvků z tanků Panzer III a IV, který se nazýval ,,Geschützwagen III/IV".
• Na podvozek byla instalována lehká panceřová nástavba s otevřenou střechou. Posádku před nepřízní počasí chránila napínací plachta s kovovými oky. Její účinnost je však sporná. Z historických záznamů jsou známé časté stížnosti posádek, které popisují krycí plachtu na východní frontě jako neúčinnou. Během hustého deště stékala voda do prostoru posádky a tlaková vlna výstřelu často plachtu trhala.
• Dalším a skutečným problémem bylo malé množství vezené munice. Každý Hummel naložil na palubu maximálně 18 ks nábojů. Jednotku samohybných houfnic tak vždy doprovázela zásobovací vozidla.
• Přes drobné nedokonalosti byl Hummel skutečně nebezpečnou zbraní. Dostatečná rychlost, manévrovatelnost a především kvalitní optický zaměřovač Carl Zeiss pro přímou a nepřímou palbu činil z tohoto vozidla silného protivníka.
• Drážkovaná hlaveň roztočila při při výstřelu projektil rychlostí 3000 otáček za minutu, což zaručovalo stabilitu a přesnost střelby.
• Přibližně 100 vozidel se poprvé zúčastnilo bojů v bitvě u Kurska zformovaných do samostatných samohybných těžkých dělostřeleckých baterií.
• V různých verzích bylo vyrobeno asi 714 kusů.
• Kromě výroby ve společnosti Alkett, byla část vozidel vyrobena v továrnách Deutsche Eisenwerke AG v okupovaných československých Teplicích.
• V roce 1944 byla výroba pro nedostatek motorů a převodovek opakovaně přerušena.
• Mnoho kořistních strojů sloužilo koncem války v řadách sovětské armády. Sověti si kvalitní houfnice velmi cenili a všechny snahy sovětského průmyslu o napodobení německé techniky co do kvality a odolnosti selhaly.
• Na území Československa zůstalo po konci druhé světové války 17 vozů Hummel z nichž se 12 kusů podařilo uvést do funkčního stavu. Tato stroje byly zařazeny do výzbroje Československé armády 52. dělostřeleckého pluku Bruntál. 

Technické parametry:

• rozměry: délka 7,17 m, šířka 2,97 m, výška 2,81 m
• bojová hmotnost 22 000 kg
• pancéřování korby čelo 30 mm, boky 20 mm, pancéřování nástavby čelo 10 mm, boky 15 mm
• pohonná jednotka benzínový motor Maybach HL 120 TRM 11.9 l o výkonu 198 kW
• počet převodových stupňů 6 vpřed a 1 vzad
• rychlost po silnici 42 km/h
• rychlost v terénu 25 km/h
• objem palivové nádrže 600 litrů
• jízdní dosah po silnici 215 km, v terénu 130 km
• hlavní zbraň houfnice F.H. 18/1 ráže 150 mm
• sekundární zbraň kulomet MG 34 ráže 7,92 mm
• posádka 6

Ze vzpomínek Gefreireta Wilhelma Schneidera 1944:

,,Byla mlhavá noc a sovětské jednotky se přibližovaly k našim pozicím. Připravovali jsme se na přímý střed. Baterie Hummelů spustila drtivou palbu přesně ve 2:10 h. Stovky kilogramů granátů létaly do nepřátelských línií kde vnesly totální zmatek. Samohybné houfnice nám získaly další čas na přeskupení. Stát vedle Hummelů byla pro nás velká morální vzpruha, ale ve skrytu duše jsme si přáli, aby to všechno skončilo. "